KATEŘINA VINCOUROVÁ
POSLOUCHAT OČIMA

KATEŘINA VINCOUROVÁ

Kateřina Vincourová (1968) se ve své tvorbě orientuje na sochařství jakožto obor, zkoumající primárně otázky interiéru a exteriéru, stálosti a nestálosti. Autorka využívá možnosti času a pohybu. Výsledky jejích realizací představují více či méně dočasné instalace, jejichž existence mnohdy závisí na konkrétním místě a účasti diváků. Řada děl Vincourové představuje jakési interiéry v interiéru (galerie), obraz v obraze. Tyto interiéry jsou občas obyvatelné nebo alespoň vykazují metaforické znaky obývání („Call…“, „Tašky“). Většinou se jedná o modely objektů spotřební kultury (mobilní telefon apod.). Autorka komentuje fakt, že lidé žijí uvnitř věcí, přesněji uvnitř zboží. Nejedná se tedy už o fenomenologické disponování věcí, naopak předmět spotřeby do jisté míry disponuje svým uživatelem. Předmět vytváří útočiště, pozorovací platformu i celu. Spotřebitelé se uzavírají do každodenních rituálů, jejichž opakování a násobení splývá do kompaktní šedi („Neděle“). Tyto konzumní skrýše připomínají vesmírné moduly s omezeným životním prostorem, jsou metaforou expanze i uzavření. Objekty Vincourové jsou naplněny vzduchem (za pomoci ventilátorů), jenž představuje jejich stavební hmotu. Povrchová slupka je místem zviditelnění příslušného designu, loga. Tento druh tekuté architektury má za následek elementární měkkost objektů, umožňuje jejich snadný přesun a transformaci. Tato měkkost však neznamená ztrátu formy. Spíše se s její pomocí zdůrazňují vizuální kvality povrchu, jeho znaková role. Klasické statuární umění se soustředilo na vnitřní kostru a pevný objem zdůrazňující jeho touhu po věčnosti a bezčasí. I konzumní objekty si nárokují jistou nesmrtelnost, ovšem v rytmu věčného návratu a nekonečného variování. Čas spotřeby je časem cyklickým, časem ritualizovaných událostí. Objekty Vincourové reagují na tuto umělou idylu, která radikálně proměnila podobu soukromí. Soukromí se stalo komoditou, jeho konkrétní podobu je možno vybrat v katalogu. Veřejný prostor (především obchodní) se stává „soft“ prostředím , připomínajícím interiér dětského pokoje. Vincourová si je této vlastnosti konzumní kultury vědoma a vytváří její nejednoznačný model.

 

1998 Hedlands Center for Art, Kalifornie
1996 Cena Jindřicha Chalupeckého
1993 Cena Alexandra Dornera, Hannover
1988-1994 AVU Praha
1986-1988 Akademie výtvarných umění Surikova, Moskva

 

Kurátor výstavy Leszek Wojaczek

Úvodní slovo k výstavě Leszek Wojaczek 

 

Pro umocnění jedinečného zážitku, vnímat zvuk i objekt současně, jsme oslovili hudební interprety, kteří svůj akustický koncert uskutečnili v samotném víru tornáda. 

O akci v objektu Kateřiny Vincourové se postarali akordeonisté PETR BAZALA a ELIŠKA HASALÍKOVÁ, kapela TICHONOV, písničkářka BEATA BOCEK, která si přizvala mnoho hudebních hostů, seskupení DELEA DUO, hudební skupina EMERGENCY EXIT, folkař JAN HLUCHÁŇ, písničkářka LUCIE REDLOVÁGARDE a kapela KONĚ A PRASE obohacená o přednes básní JIŘÍHO MĚSÍCE.

 


Termíny

  • 30.11.2012 — 18.1.2013

Místo konání

Galerie Kaple

Pořadatel

Galerie Kaple

Obrázky