Lubomír Typlt — Zatahej mě za vlasy
vernisáž 2. února 2022 v 18:00

Lubomír Typlt — Zatahej mě za vlasy

Lubomír Typlt (1975) absolvoval vedle českých vysokých uměleckých škol (VŠUP, Praha, J. Šalamoun; FaVU, Brno, J. Načeradský) také Kunstakademie v Düsseldorfu (M. Lüpertz, G. Merz, A. R. Penck), kde se stal v roce 2004 „mistrovským žákem“ malířského ateliéru A. R. Pencka. Typltova malba je vytvářena ve dvou rovinách – kriticky zaměřená symbolizovaná figurace a konstrukční (mechanická) abstrakce pohybující se v rovině utopie. V posledních pracích autor syntetizuje oba póly na společné ploše, čímž dochází k podnětnému vizuálnímu setkávání dvou odlišných výrazových světů, které se odehrává i mimo malbu – v instalacích. Autor propojuje některá svá starší témata a jejich konfrontací vytváří nové významové vazby. Formálně lze u něho zaznamenat příklon k expresivní velkoformátové figuraci se silným obsahovým sdělením. Vytváří „alegorizované“ postavy jedinců ocitajících se ve své propůjčené roli na hranici vážnosti a směšnosti (Henri, Pinocchio, Alchymista).

Kurátor výstavy Petr Vaňous

 

 


ROZHOVOR

Proč vás kontakt mužského a ženského světa jako malíře nezajímá?

Pojí se s ním zaběhlé konotace a stereotypy, které brání tomu, aby divák vnímal obraz nepředpojatě. Kdežto já se snažím tvořit scenérie, které sice vypadají reálně, ale zároveň nejsou snadno dešifrovatelné, mají v sobě tajemství, diváka fascinují a vtahují. Je mi blízký surrealismus a dadaismus, mnohem víc než nějaké sociálně kritické tendence.

Jak takové snové scény vznikají?

Cest k nim vede vícero, ale v naprosté většině vznikají během kreslení, kdy hledám vizuálně silné motivy. Jednoduše se je snažím vymyslet. Pokud mi něco silného začne růst pod rukama, stává se, že sám jsem překvapený, fascinuje mě to. To je dobré znamení, protože pak je šance, že takový motiv zaujme i diváka.

Roky jste maloval scény z klukovského světa. Jak jste se dostal k dívkám?

Naprosto samovolně. První a určující byl ale motiv větru. Začal jsem malovat figury ve větru a najednou bylo logické zaměřit se právě na dívky, protože můžou držet paraplíčka, která jim prudký vítr obrací a zároveň jim i strhává vlasy, ve větru jim vlají šaty… Vítr pro mě byl záminkou, jak vnést do obrazu dynamiku, a dívčí šaty zároveň přinesly barvy, které jsem do té doby nepoužíval. Jasné, zářivé.

Vaše nová barevnost na mě působí neobvykle.

Samotného mě překvapuje, protože vím, že takhle tady nikdo nemaluje. Uvědomil jsem si, že používám barvy, které tvoří zvláštní stupnici, a mám pocit, že jsem se našel, že nejsem zaměnitelný. Jako malíř se pohybuji v nějakém rámci, ale celý život se snažím, abych si od nikoho nic nepůjčoval. Raději se moc nedívám okolo a postupuji sám, konsekventně po krůčcích. Tím se člověk může nejspíš dobrat autentického projevu.

Používáte kontrastní kombinace. Co vás na tom přitahuje?

Skutečnost, že barevnost sama o sobě je pak trochu zavádějící. Barvy jsou na jednu stranu veselé a energeticky silné, ale na druhou společně vytvářejí napětí. Dospěl jsem k tomu náhodou, když jsem si jednou udělal podmalbu a do ní nasadil světla v kontrastní barvě. A najednou to bylo ono.

Necháte se vést náhodami při práci s barvou i dál?

S barevnou kompozicí pracuji racionálně. Barvy nasadím na plátno, a když spolu začínají „zářit“, cítím, že to je ono. Někdy mi tam některá neladí, nefunguje to. A ono se třeba pak ukáže, že je to barva od jiného výrobce. Jde jen o drobnou nuanci v tónu, ale stejně je vidět.

Takový cit pro barvy by se asi dal přirovnat k hudebnímu sluchu.

Určitě. Dá se i podobně vycvičit jako ten sluch. Když jsem si jako student četl o starších malířích, dozvěděl jsem se, že Vermeer používal citronovou žluť. Tehdy mi to nepřišlo nijak důležité, teprve po patnácti letech jsem pochopil, proč to nemohlo být třeba kadmium.

Proč jste šel studovat na uměleckoprůmyslovou školu k Jiřímu Šalamounovi? Vždyť ilustrovat jste asi nechtěl.

Z akademie jsem měl docela strach. Chtěl jsem sice studovat malbu, ale necítil jsem se v ní moc jistý a měl jsem spíš kreslířskou průpravu. Od třetího ročníku na Hollarovce (Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze) jsem totiž chodil pilně kreslit k Borisovi Jirků právě na UMPRUM.

Jenže profesor Šalamoun stejně už v prvním ročníku poznal, že ilustrátor ze mě nebude, protože po výtvarné stránce jsem hledal všechno možné, jenom ne to ilustrování. Neměl jsem velký zájem vizuálně tlumočit, co někdo jiný napíše. Ale výuku vedl pan profesor svobodně a ilustrace byla vlastně to poslední, co nás učil. Spíš se zaměřoval na to, abychom se naučili konceptuálně přemýšlet.

Velký zlom během studia v jeho ateliéru pro mě znamenal jeden z úkolů: pravítková kresba, kdy jsme měli k dispozici jen pravítko a tužku. Šalamounova škola pro mě tedy byla nakonec zásadní.

Nakonec jste ale zamířil na akademii v Düsseldorfu. Proč právě tam?

Možná to dnes někomu bude znít až neuvěřitelně, ale v devadesátých letech tady byla malba v podstatě pronásledovaná. Neustále se vedly řeči, že už je mrtvá. Jenže já jsem jí jako médiu věřil. Do Německa jsem odešel doslova v pravý čas, protože tam jsem hned zjistil, že to byla jen naše lokální diktatura, která se snažila malíře vytlačit na okraj a z galerií.

V Düsseldorfu nikdo konec malby nevyhlašoval?

Ne, to by si nikdo nedovolil říct, a pokud by to udělal, nejspíš by se mu vysmáli. Na škole vládla pluralita názorů, o které se tady u nás jen mluvilo. Malbu tam učili profesoři, kteří ji prosazovali a patřili mezi světovou špičku, například A. R. Penck, Markus Lüpertz nebo Gerhard Richter.

Nelákalo vás tedy zůstat natrvalo v Německu?

Zkoušel jsem to osm let, ale kdo tam v devadesátých letech neměl za zády galeristu, jako umělec neexistoval. Sběratelé začínali kupovat vaše obrazy až tehdy, když viděli, že za sebou máte galerii, která už něco dokázala a dělá vám jakoby zaměstnavatele. To má své výhody, ale i nevýhody. V začátcích máte díky tomu ekonomické zajištění, ale galerista nad vámi má absolutní moc. S jedním z nich jsme rozjeli obchodní námluvy, ale sešlo z toho. Nemohl bych malovat něco jenom proto, že to galerista chce a že se to prodává. To je obyčejná nádeničina. Dodnes bych asi dělal obrazy jako za studií, protože se líbily.

Jaký byl návrat do Česka, když tu malba nebyla právě v kurzu?

Pocítil jsem obrovskou tvůrčí svobodu! Je to paradox, protože v Německu byla sice ohromná svoboda ve škole, ale nesvoboda na trhu. U nás to bylo obráceně. Po návratu z Německa jsem mohl začít malovat, co mě opravdu zajímalo. A vystavoval jsem, přestože moje obrazy nikdy nebyly „jednoduché zboží“.

 

Zdroj: www.novinky.cz

 

Termíny

  • St 2.2.2022, 18:00 — Pá 8.4.2022, 17:00

Vstupné

20 Kč

Místo konání

Galerie Kaple

Pořadatel

Galerie Kaple

Obrázky