Lada Semecká
Kaligrafie zvuku III.

Lada Semecká

Lada Semecká (*1973, Teplice) je sklářská umělkyně. Vystudovala na UMPRUM v Praze v ateliéru profesora Vladimíra Kopeckého. Tam také po studiích působila ve sklářské dílně jako lektorka. Po čtrnácti letech strávených v centru Prahy odjela učit na Institut sklářského umění v japonské Tojamě. Setkání s japonskou krajinou a kulturou posílilo její vnímání a zájem o kontemplativní zachycování harmonie přírody, křehkosti a její rovnováhy.

 


 

Lada Semecká svoji tvorbu hluboce prožívá, ale současně pracuje systematicky. Vlastnosti materiálu ověřuje ve vztahu k přírodním živlům a zkoumá základní působení jejich sil. Proto v jejich dílech vnímáme řád, logickou následnost a osobní blízkost a cit současně. Ve svém díle reflektuje rovnováhu síly a křehkosti přírody. Do materiálu tluče, rozvibrovává ho, přetavuje. Pokouší jeho hraniční mechanické i tvarové možnosti. Přesto však vytváří díla, jejichž vnímání si žádá určitou duševní vyrovnanost a vede k meditativnímu přístupu.

Symbolika obsažená v samotných materiálech, jako je čas, krajina, náhoda a řád jsou bytostně přítomny v jejich dílech od prvních úvah o tvorbě až po percepci, či interakci divákem. Lada Semecká je ve své tvorbě ovlivněna jejím několikaletým pobytem v Japonsku a stáží v Pilchuck Glass School ve Washingtonu. Právě tam začaly vznikat její rozsáhlé cykly mraků. Jakoby snad potřebovala opustit českou zahrádku a setkat se s velkou a mocnou krajinou.

Cyklus mraků, skleněných obrazů, je vytvářen vibrací skla posypaným skelnou drtí. Skleněné tabule, do kterých Lada silou i jemně tluče, aby se písek vibracemi skla zorganizoval, jsou následně stavené v peci a pověšené na zeď.

Zvony a zvukové objekty zase naléhavě čekají na okamžik, kdy do nich udeří návštěvník, nebo nastane situace, která je sice náhodná, ale Ladou předpřipravená. Díla jsou tak závislá na čase, konkrétním okamžiku, ale také na vnitřním rozpoložení a temperamentu diváka, nebo síly a razance očekávané náhody. Zkoumáním materiálu u těchto objektů Lada dokázala propojit formu se zvukem a obě části díla jsou tím v rovnováze.

Romana Veselá

 

Kurátorka výstavy: Romana Veselá

Vernisáž výstavy hudebně podpoří: Martin Janíček


ROZHOVOR

Řekněte nám něco o sobě. Odkud pocházíte a co vnímáte za Váš první střet s výtvarným uměním. Jak se Vaše tvorba vyvíjela od studia a jak vnímáte pedagogickou činnost?

Pocházím z Teplic a jsem přesně ten typ, který výtvarnému umění propadl od dětství. Prosadila jsem si LŠU, protože jsem se cítila šťastná, když jsem si něco kreslila, malovala, modelovala. Souvisí to asi i s určitou uzavřeností. Rodiče mě vzali do galerie v Drážďanech a já od té doby s gustem listovala uměleckými knihami a zkoumala, jak je který obraz namalovaný, socha vytesaná... Na střední školu jsem šla do Kamenického Šenova, že byla nejblíž. Sklářská škola způsobila, že jsem umění začala vnímat především skrze matérii skla. Učila jsem se řemeslu. Sklu se věnuji dodnes. Zároveň se neomezuji jen na sklo a ve Valmezské kapli vystavuji soubor akustických objektů a obrazů. Jsou výsledkem mé zkušenosti z Japonska, kde jsem učila na sklářské škole.

 

Jaký je váš proces a přístup v tvorbě? Nastiňte, jakým způsobem započne práce v ateliéru na daném projektu?

Než začnu pracovat na novém projektu musím si uklidit. V mém ateliéru nejsou vidět moje hotové práce. Je to spíš sklad materiálu a nedodělků, zkoušek. Skicuji často mimo ateliér. Doma, ve škole, na cestách… Pak shromáždím materiál a laboruji… Dost mých věcí vzniká jinde. Udělám si třeba model ze sádry a s ním jedu do slévárny čediče. Sklo si nechávám foukat ve sklárně podle výkresu. Pro obrazy si pronajímám pec a pracovní prostor ve studiu TGK v Novém Boru. Pak to všechno natahám do ateliéru a kompletuji. Často recykluji.

 

Co je prvotním impulsem vedoucím ke vzniku děl. Na co Vaše díla poukazují, nad čím se zamýšlí a vypovídají?

Zajímá mě krajina, atmosféra, která může být i metaforou emoce… Co je prvotním impulsem se pokusím vysvětlit na příkladu Cyklu mraků a jak jsem se k nim dostala. Když jsem v roce 2007 byla na rezidenčním pobytu v Pilchuck Glass School nedaleko Seattlu, tak jsem tam silně vnímala zdejší přírodu. Byl podzim a vítr krásně vlnil větve cedrů. Chtěla jsem vyjádřit nějak ten vítr… Měla jsem skleněnou drť. Napadlo mě z ní udělat něco jako zbytky navátého sněhu, které bych pak lepila na prkny obité stavby. Jak jsem tak pohybem desky s drtí posouvala sypkou hmotu, abych simulovala pohyb větrem honěného sněhu, tak mi najednou vznikly duny. Což je vlastně také jiná stopa větru… Později v Japonsku jsem tímto způsobem dělala mraky a pak v Čechách větší formáty oblačných soustav… Pak o tom co se děje přemýšlím... a vyvstávají mi různé souvislosti například ta se zvukem… K tomu se váže i má dlouholetá zaujatost nádobou. U nádoby mě vždy fascinovalo to vymezení prostoru uvnitř a vně. Nádoba je silně akustický tvar a je zajímavé přemýšlet proč, co se tam děje..

 

Jak je pro vás důležitý samotný prostor skleněných objektů a instalace?

Věci podle mne vždy existují ve vztazích. Jakkoliv se bráním a vymezuji proti relativizování hodnot (hlavně těch lidských, duchovních nebo chcete-li společenských), neplatí to pro mne v otázce vztahů prostorových. Tam už jde o vyjádření. Baví mne například napětí mezi malým a velkým. Ráda s prostorem harmonicky souzním, ale netvrdím, že to tak musí vždy být.

 

Pracujete vědomě v kontextu současné umělecké scény? Odkazuje vaše práce na nějaký umělecký směr nebo Vás zásadně ovlivnil určitý autor či země?

Nehlásím se k žádnému proudu či směru. Dá se ale říci, že mne oslovil a svým způsobem ovlivnil minimalismus. Mám ráda ticho a jednoduchost. Při rozjímání nad tím, jak třeba něco funguje se přirozeně snažím zjednodušovat prvotní řešení až  pokud možno na podstatu věci. Ne vždy se k ní snadno dostávám. Zdá se, že má letitá záliba v minimalismu souvisí s japonskou zkušeností. Opak je pravdou, ale myslím, že tam jsem teprve pochopila, jak může být estetika minimálního propracovaná a mnohovrstevnatá. Důkazem je třeba císařská vila Katsura nebo zenové zahrady. Japonská kultura je dnes velmi populární. Může mě to někdy vadit jistou povrchností, na druhou stranu si říkám, že asi na tom něco je, že to oslovuje tolik lidí. Když tam ale jste, tak to chápete ještě všechno jinak...

 

Je pro Vás důležité sledovat, jak Vaši tvorbu vnímají ostatní? Vybavujete si nějakou konkrétní reakci, která Vám přišla zajímavá, nečekaná nebo třeba překvapivě úsměvná?

Vystavila jsem několikrát kus čedičového potrubí jak gong. Dala jsem k tomu dřevěnou palici omotanou motouzem pro změkčení zvuku. Nenapadlo mne, že by někdo mohl tu trubku rozbít. Ze tří trubek už nemám žádnou. Vždy je někdo rozmlátil. Pak mi jeden známý řekl, že se tím to dílo naplnilo. Občas nad tím přemýšlím, ale zatím to mám tak, že zavěšuji ozvučnice, které zvon nerozbijí.

 

Přibližte nám koncept Vaší výstavy a jaké jsou plány do budoucna.

Výstava s názvem Kaligarfie zvuku III. je obdobou výstavy v Gasku v roce 2018. Rozdíl je v tom, že vystavím všechny zvony, které mám v jednom prostoru, což jsem dosud nikdy neučinila. Vychází mi tam pěkná číselná řada v počtech sestav 2 – 3- 5. Plány nemám.

Termíny

  • Čt 25.11.2021, 18:00 — Pá 21.1.2022, 17:00

Vstupné

20 Kč

Místo konání

Galerie Kaple

Pořadatel

Galerie Kaple

Obrázky